Svátek má: Zora

Komentáře

Jaroslav Štefec

vojenský a bezpečnostní analytik

V ČR je stále více lidí, nespokojených se současným vývojem

Mám mezi přáteli několik homosexuálů (mužského i ženského pohlaví). Znám jejich odlišnou orientaci a ... co vlastně?

 Nemohu říci, že ji toleruji, nebo uznávám, nebo dokonce podporuji. Beru ji jako fakt a nepřemýšlím o ní. Jsou to vesměs slušní a pracovití lidé, je s nimi legrace a nijak se svou „jinakostí“ ani netrápí, ani nechlubí. Prostě s ní žijí. Přestože pocházejí z několika koutů ČR a jen dva žijí v Praze, mají jedno společné – nejen že nenavštěvují Prague Pride a podobné akce, ale odsuzují je, někdy dokonce podstatně tvrději, než značná část „nečtyřprocentní“ společnosti. Z mnoha různých důvodů, jejichž zásadním (a všem společným) leitmotivem je zlost na pořadatele a účastníky těchto „pochodů hrdosti“. V otevřených rozhovorech říkají: „Na tohle máme být hrdí? Takhle nás vidíte? Tohle přece nejsme my!“

Já sám jsem heterosexuální běloch původem z Čech, a nestydím se za to. Jsem založením konzervativec a realista, a nestydím se ani za označení „vlastenec“. Už jenom proto, že jsem se dlouhá léta snažil, aby český stát minimálně v oblasti obrany fungoval jako skutečný stát, a ne jako exploatovaná kolonie a dojná kráva zahraničních firem a zkorumpovaných politiků. Byl jsem za to „odměňován“ pokusy o diskreditaci, falešnými trestními oznámeními a dokonce pokusem o kriminalizaci za „nedovolené ozbrojování“, když mi v roce 2013 příslušníci české policie na podnět tehdejšího vedení Vojenského obranného zpravodajství (jehož šéfovi a jeho kamarádům jsem rozšlapal bábovičky domluvených kšeftů) podstrčili do auta pistoli a snažili se mě přesvědčit, abych jim ji podal.

Přesto jsem to nikdy nevzdal a díky tomu jsem se propracoval do poměrně rozsáhlé party „novodobých disidentů“, na což jsem patřičně hrdý. Sdílím ji s mnoha velmi chytrými lidmi, a co je (zdánlivě) paradoxní, je mezi nimi i mnoho bývalých disidentů minulého režimu. Ani jim se totiž nelíbí stav naší společnosti a směr jejího vývoje. Stejně jako já zřejmě nečekali, že se dočkají realizace nejvyšší komunistické ideje, zániku státu. Což je přesně ten stav, do něhož se Česká republika v uplynulých třiceti letech dostala.

Proč o tom ale píši ... Mezi mými přáteli je i mnoho takových, které bych se nerozpakoval nazvat „vlastenci“ v tom dobrém slova smyslu. V úterý 16. 8. jsem se na pozvání několika z nich zúčastnil na Staroměstském náměstí demonstrace, zaměřené proti krokům současné vlády, svolané údajně patnáctiletým, křesťansky založeným Janem Kubišem. Což mě zaujalo, a účast, dokonce aktivní, jsem přislíbil. Ani mě se totiž nelíbí, jak se vládní parta sebestředných politických neumětelů, která se shodou podivných okolností ocitla v čele naší země, chová k nám, občanům, a k našemu státu. A ač se nepovažuji za typického táborového řečníka, řekl jsem si z tribuny své k bezpečnostní situaci českého státu a k tomu, jak by podle mého názoru měla vypadat.

Až potud je vše v pořádku. Listina základních práv a svobod, součást ústavního pořádku České republiky, mě i ostatním řečníkům dává (cituji) „ ... právo svobodně vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“ Co mě osobně zarazilo (už vzhledem k osobě údajného svolavatele), byla forma, kterou své názory vyjadřovali někteří řečníci. Zvláště závěrečné vystoupení pana Černohorského, kterého jsem do té doby neznal, tomu nasadilo korunu. Takovou snůšku nenávistných útoků a vulgarismů jsem snad na veřejnosti ještě nezažil. Nevydržel jsem poslouchat až do konce a prostě jsem odešel.

Když nad tím s odstupem přemýšlím, zaujaly mě dvě skutečnosti. Tou první je průběh uvedené demonstrace. Ačkoliv bylo toho 16. 8. náměstí plné policistů, nedošlo k žádným otevřeným provokacím. Samozřejmě se mezi účastníky motali „nenápadní“ fotografové a zdánlivě „podivné existence“ s chováním, které neodpovídalo jejich zjevu. Samozřejmě že policejní kamery snímaly celý průběh demonstrace – i policie má svá práva. Jak nasnímané materiály použije je (snad) i v ČR zatím řízeno konkrétními zákony. Shromáždění proběhlo a rozešlo se bez jakýchkoliv konfliktů a viditelných diskreditačních snah nebo provokací „druhé strany“. A také bez jakéhokoliv zájmu médií.

Tou druhou je kontrast této demonstrace s akcí, pořádanou jen o několik dnů dříve – v pořadí již 4. ročníkem Vlasteneckého setkání na zámku Příčovy dne 13. 8. 2022. Proč? Ačkoliv se jedná o víceméně soukromou akci na soukromém pozemku, od prvního ročníku je trnem v oku lidem, kteří podporují současné trendy vývoje českého státu. Je doprovázeno „protesty aktivistů“, promenujících se s (netuším proč) ukrajinskými vlajkami po hranicích pozemku a nenávistnými komentáři v médiích. Přestože se jí zúčastňují prakticky výhradně vzdělaní a odborně kvalifikovaní lidé, mediálně známé osobnosti a bývalí i současní politici z různých politických stran.



Ačkoliv jsem se letošního shromáždění (na rozdíl od minulých) nemohl zúčastnit osobně, vím, že se na něm kromě obvyklých provokací objevila další „novinka“. Mezi účastníky se „nenápadně“ pohybovaly dvojice lidí, které nikdo neznal. Jeden měl na triku fotografii Vladimíra Putina s textem v ruštině a druhý fotoaparát. Nenápadně se „přitírali“ k účastníkům a fotografovali se jakoby „s nimi“. K jakým účelům, to si lze snadno domyslet už z toho, v jakých médiích a s jakými texty se tyto fotografie (bez svolení pozvaných účastníků) později objevily.

A pointa? V ČR je stále více lidí, nespokojených se současným vývojem, kteří mají tendenci se spojovat. Představitelé mnoha těchto skupin mají i politické ambice, ačkoliv prakticky nic nevědí o politice, stejně jako nevědí nic o ekonomice, bezpečnosti nebo řízení státu. Svou neznalost často nahrazují hlasitostí projevu a vulgarismy, podle hesla „čím víc budu řvát, tím víc budu vidět a tím víc lidí mi bude fandit“. Ti nejsou současnému režimu, reprezentujícímu zájmy zahraničních korporací a jeho tzv. „politickým představitelům“, nijak nebezpeční. Svou rétorikou a hulvátstvím spolehlivě odpudí ty, kteří by se sice také rádi k něčemu podobnému přidali, ale bez toho řevu a sprosťáren. Je dost možné (a ledacos tomu nasvědčuje), že některé z nich si současný režim i uměle pěstuje. Jejich vystoupení mají stejné dopady na vnímání vlastenecké scény "nezúčastněnou veřejností", jako Prague pride a podobné akce na vnímání homosexuálů (bez urážky a jakýchkoliv vedlejších myšlenek).

Nebezpeční jsou jiní lidé. Ti, co se scházejí v Příčovech, snaží se hledat racionální východiska a hlavně – jsou mezi nimi i skutečné osobnosti, schopné nejen prezentovat jasně a otevřeně své názory, ale dokonce je i realizovat, pokud k tomu dostanou příležitost. Tomu je třeba z pohledu současné politické garnitury za každou cenu zabránit. A stejně dobře poslouží jak hulvátští „kazatelé“ ze Staromáku, tak dvojice nastrčených panáků  (nebudu psát fízlů, protože k tomu nemám dostatek informací) s „proputinovskými“ tričky, potulující se mezi účastníky soukromých akcí. Pokud se máme jako to, čemu se dnes tak trochu pejorativně říká „vlastenecká fronta“, skutečně sjednotit a začít tuto zemi měnit, musíme se zbavit jak „křiklounů ze Staromáku“, tak vlivu „nenápadných dvojic“ z Příčov. Bez tohoto kroku nemají jakékoliv snahy o sjednocení šanci na úspěch.

Jaroslav Štefec

Půjdete-li k volbám, koho budete volit ve druhém kole prezidentské volby?