Svátek má: Radoslav

Politika

Velikost textu:

Petr Sak: Bílý dům a vláda v USA

Petr Sak: Bílý dům a vláda v USA

Již před volbami, ale tím více po inauguraci, se objevují spekulace o tom, kdo bude v USA vládnout. Součástí těchto spekulací je zdravotní stav a věk Joe Bidena, píše Petr Sak v komentáři pro Prvnizpravy.cz. ,

Petr Sak
30. ledna 2021 - 06:20

Vyzdvihovány jsou jeho přeřeknutí, ztráta orientace v prostoru a podobné symptomy stařeckých nemocí. Nejdále jdou spekulace, které mluví o Joe Bidenovi jako o klíči pro prezidentství Kamaly Harrisové, která by volby nevyhrála, ale síly v pozadí si přejí její prezidentství, proto se k této funkci posouvá v zákrytu za Joe Bidnem.

Domnívám se, že tyto úvahy vycházejí z chybných předpokladů. Především jde o pozici prezidenta v americkém politickém systému. A tuto pozici vidím rozostřeně, jako dvě persóny.  

První je ta oficiální, formální, která čeká na letadlo s rakvemi mrtvých vojáků, při státní hymně si šahá na srdce, říká „Bůh žehnej Americe“ a počátkem roku přečte v kongresu Zprávu o stavu unie, kterou mu napíší poradci a při níž kongresmani vyskakují jako čertík z krabičky a ve stoje aplaudují. Tedy pokud je to prezident, který „nezlobí“.  Mistrovství v této disciplíně dosáhla Nancy Pelosiová, která ještě stíhá na „svého presidenta“ z boku úkosem vrhat psovsky oddané pohledy. Pokud plní tyto úlohy, a pouze tyto úlohy, je ideálním prezidentem a médii, zvláště CNN je veleben.

říkladem ovládání politiků, a to i těch nejvyšších, je J.Edgar Hoover, bývalý  prezident FBI. Po jeho smrti se našly svazky na všechny kongresmany, senátory a i prezidenty. Pokud chtěl některý prezident J.Hoovera odvolat, jako třeba J.F.K., tak mu byl ukázán svazek.  Proto byl Hoover prezidentem FBI od jejího založení, až do své smrti.  

Druhá pozice prezidenta je výkon skutečné politické moci. A byli tací američtí prezidenti, kteří si mysleli, že to je jejich úkolem. Přeci byli demokraticky zvoleni a jsou na vrcholu politické pyramidy. To by platilo ve skutečné demokracii, ovšem v USA jsou dva politické systémy, jeden jako, to je ten demokratický, v němž se s pomocí médií vytváří fiktivní politická realita a druhý skutečný, plutokratický, v němž se vládne pomocí kapitálu a jeho nástroji jsou média, zpravodajské služby, vojensko průmyslový komplex, státní aparát, vybrané vysoké školy a think thanky. Tyto oblasti nejsou izolované, ale v úhrnu tvoří celek, kterému jsme si zvykli říkat „deep state“.  I když  se jedná o propojený celek, je strukturován a to především zájmy. Co je v zájmu jedné části „deep statu“ nemusí být v zájmu druhé části deep statu. A zde nastává problém amerických prezidentů. Pokud překročí hranici loutky s jejím scénářem sahání si na srdce a deklamování „Bůh žehnej Americe“, lehce se dostanou do střetu se zájmy deep statu nebo některé jeho části (např. proizraelská lobby).    

Tento problém nevznikl ve volebním období Donalda Trumpa, ale zrodil se nejpozději po 2. světové válce a neustále sílí. Nezpochybnitelný prezident se všeobecně sdílenou prestiží Dwight D. Eisenhower varoval před rostoucí mocí vojensko průmyslového komplexu a zpravodajských služeb. Jejich rostoucí moc považoval za vážnou hrozbu pro americkou společnost. Krátce před svou smrtí varoval ve svém projevu před těmito silami ve společnosti i J.F.Kennedy. To byl v moderní historii první prezident, který „deep state“ vadil natolik, že musel zemřít.  

U dalšího prezidenta by po smrti obou Kennedyů a M. L. Kinga byla další vražda na pováženou, proto došlo pouze k politické popravě. Po mediální štvanici a hrozbě impeachmentem odstoupil z funkce prezidenta Richard Nixon. Z události se vytvořil mýtus, jak skvělá americká demokracie nepřipustila odposlechy ve volební kampani. Dokonce na této bázi vznikala jakási subkultura, byl natočen výborný film Všichni prezidentovi muži.  Ne vždy však mýtus vydrží v toku času. Na smrtelné posteli se přiznal tehdejší zástupce ředitele CIA W.M.Felt, že novinářům informace poskytoval on. Tedy žádní úžasní investigativní novináři s řadou novinářských cen, ale agenti v žoldu CIA. Ovšem netuším, čím se R. Nichon znelíbil. Ukončením války ve Vietnamu, rozehráním čínské karty? Nic nového pod sluncem, nadstandardní vztahy mezi BIS a některými českými novináři a redakcemi mají v minulosti řadu vzorů.

A objevil se mladý nadějný politik s ambiciózní manželkou a tento pár již několik desetiletí působí na americké politické scéně. Ale i Bill Clinton musel být „zkrocen“ a poučen.  Proto se v Oválné pracovně objevila židovská stážistka Monika Lewinská se zálibou v orálním sexu, která příliš nedbala o čistotu svého oblečení a prádla, a proto mohla nezpochybnitelně prokázat sex s prezidentem. Zatímco u jiných prezidentů a politiků, zvláště u J.F.K. daleko větší, všeobecně známé sexuální excesy, byly přehlíženy, z epizody v Oválně pracovně média udělala pro USA událost století.  Společnost, rodiny i kamarádi se dělili podle postoje k této „státnické“ erotické události. Nakonec k impeachmentu nedošlo, ale Bill Clinton dostal za uši a věděl, že musí poslouchat. Od té doby jsou oba Clintonovci pilířem „deep statu“ a disponují znalostí, že pro uspokojení nejrůznějších sexuálních potřeb není Oválná pracovna, ale Jeffreym Epsteinem a jemu podobnými provozované služby pro elitu.  

S G.Busem mladším žádné problémy nebyly, protože i díky svému intelektovému limitu sehrával roli medvěda v Prodané nevěstě, který byl voděný Dickem Cheneym a dalšími neocons.



Barack Obama vyhrál volby na vlně odporu a znechucení americké veřejnosti válkami jeho předchůdců. Ve volební kampani sliboval ukončení válek, návrat amerických vojáků domu a mír. Nakonec jediné, co měl společného s mírem, byla Nobelova cena za mír. Jinak žádný prezident nevedl tolik válek jako on. Ke konci jeho volebního období unikaly ze zasvěcených kruhů informace insiderů, že ztratil kontrolu nad Pentagonem a CIA. Tedy i bezvýhradná poslušnost má svá rizika.

Po Donaldu Trumpovi, který se neúspěšně pokoušel dělat skutečnou politiku prezidenta k velké nevůli deep statu, si deep state opatřil ideálního prezidenta. Různé polemiky, jaká bude politika Joe Bidena, jaké budou jeho priority v zahraniční politice jsou nesmyslné. Žádná politika Joe Bidena neexistuje a ani existovat nebude. Joe Biden bude ideální prezident, je schopen se podepsat a bude podepisovat, a nevědět co podepisuje. Bude schopen dojít k řečnickému pultíku a z čtecího zařízení přečíst text, který mu napíší. Bude se mluvit o Bidenově politice, ale nebude to jeho politika, ale politika dělaná jeho jménem. Ovšem i kdyby byl na tom kognitivně lépe, tak by mu to nevadilo, protože za celý svůj dlouhý politický život prokázal, že jeho základní vlastností a kompetencí je oportunizmus. K zásadním věcem dokázal za život několikrát změnit postoj, podle toho, co bylo třeba k politickému přežití. Tedy zcela ideální prezident, proč by ho měl „deep state“ měnit za Kamalu Harrisovou, u které je riziko, že by mohla mít nějaké názory a možná by je dokonce chtěla promítnout do politiky.

olitický boj probíhá i v dimenzi druhé signální soustavy, pojmů a kategorií. V klasickém boji je známo odzbrojení nepřítele, kamufláž apod.  To se však děje i této dimenzi, v níž operují média, propaganda a psychologická válka. Pojmy jsou vytunelovány a nahrazeny falešným obsahem. Nepřítel je ideově „odzbrojen“. S pomocí vytunelovaných a uměle obsahově „překreslených“ pojmů a kategorií je vytvořena kamufláž, která překrývá podstatu společenských a politických procesů. A alternativa, včetně té české, se vrhá jako pes na cvičáku na nastavený rukáv a zakousnutá do fingované ruky ignoruje podstatu politické a společenské reality. Pes útočí na umělý rukáv a alternativa na levičáctví, socializmus a neomarxizmus demokratické strany a Joe Bidena. S Janem Weichem se ptám: „Je to z blbosti nebo za peníze?“.

Co je však v současnosti pro demokratickou stranu, celý „deep state“ a USA největší hrozbou, je jejich pocit totálního vítězství a snaha maximalizovat zisk. V této situaci se lehce ztrácí smysl pro realitu, uměřenost a schopnost vnímat zpětné vazby. To se USA již stalo po porážce Sovětského svazu a zániku bipolárního světa a proto jsou USA tam kde jsou.

Mýty se nevytvářejí pouze kolem Joe Bidena, ale také kolem Donalda Trumpa. Spekuluje se, kolik ze 74 milionů voličů mu zůstalo věrných a zda bude kandidovat v příštích volbách za Republikánskou stranu. V tomto mýtu je plno iracionálního optimizmu pro další působení D. Trumpa, které vychází z množství zklamaných voličů. Ovšem kvantita není kvalita a jeden americký občan – volič z venkovského okrsku nemá stejnou sílu jako předseda Nejvyššího soudu. Status předsedy Nejvyššího soudu má mocenský potenciál násobně větší než tisíce voličů. Stalinovi je přikládán výrok: „Není podstatné, kdo jak volí, ale kdo počítá hlasy“. Nyní bychom mohli tuto volební aritmetiku upravit o roli soudce. Není podstatné, kdo jak volí, nejsou podstatní voliči, ale zda soudce uzná volby za legitimní nebo dokonce se odmítne legitimitou voleb zabývat.

elá mocenská infrastruktura je obsazena deep statem, a pokud není zcela obsazena dnes, tak bude zítra. My v Československu známe prověrky z přelomu šedesátých a sedmdesátých let a z let devadesátých. Když nedokázal D.T., jak říkal, vysušit washingtonskou bažinu v situaci, kdy teoreticky měl nejvyšší moc ve státě, co může udělat dnes, kdy z něj média, politický establishment a justice dělají vyvrhele a zločince, stejně jako z lidí, kteří mu jsou osobně, politicky či myšlenkově blízko. A za situace, kdy deep state překročil Rubikon hry na demokracii a je připraven prosazovat své zájmy s veškerou brutalitou.

Je pravda, že D. Trump může založit politickou stranu, avšak výsledek bude pro něj a pro jeho stoupence kontraproduktivní. Odvede spoustu voličů Republikánské straně, což povede k volebnímu vítězství Demokratické strany, tentokrát možná i legálnímu. Navíc deep state se již nenechá zaskočit jako v roce 2016, ale bude připraven a bude likvidovat nebezpečí již v zárodku. Navíc již nebude limitován hrou na demokracii.
I když se to možná nezdá, to co se stalo v USA v posledních měsících a procesy, které jsou v současnosti rozběhnuty, nepovedou k ničemu dobrému, ale poškodí USA. Zdá se však, že v USA mocensko-kapitálová elita již dospěla k ludvíkovské politice: „Po nás potopa“.  

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch..)